Edvard Beneš
Edvard Beneš
E. Beneš se narodil v roce 1884 v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka.
V mládí Beneš studuje nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896-1904), po maturitě se pak zapisuje ke studiu na filosofické fakultě pražské Univerzity Karlovy.
V roce 1904 pak Edvard Beneš odjíždí do Francie, kde studuje na Sorbonně a na Svobodné škole politických a sociálních nauk, v roce 1907 pak přesidluje do Berlína - svá vysokoškolská studia Edvard Beneš zakončuje v roce 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze skládá rigorózní zkoušky.
Po vypuknutí první světové války se Beneš aktivně zapojuje, jako stoupenec T. G. Masaryka a představitel České strany pokrokové (realistické), do domácího protirakouského odboje, pomáhá organizovat odbojovou organizaci Maffie, jeho hlavním úkolem je zejména zajištění spojení mezi Prahou a Masarykem, pobývajícím ve Švýcarsku.
V roce 1915 do zahraničí odchází také - od této chvíle jsou pak jeho životní osudy již navždy úzce spojeny s životními osudy T. G. Masaryka a M. R. Štefánika. Beneš žije v Paříži, kde organizuje zahraniční protirakouský odboj a kde se podílí na propagaci československého politického programu.
V roce 1916 se pak Edvard Beneš podílí na ustanovení Československé národní rady, v níž zastává místo generálního tajemníka - společně se Štefánikem je vůdčí osobností při vyjednávání s dohodovými mocnostmi o vzniku samostatných československých vojenských jednotek (legií), které pak ve Francii ( prosinec 1917), v Rusku ( únor 1918) a v Itálii ( duben 1918) vznikají a zapojují se úspěšně do bojů první světové války.
Jedním z nejvýraznějších Benešových úspěchů této doby je uznání Československé národní rady jako představitele nového československého státu Francií ( červen 1918), Anglií (srpen 1918) a Itálií (říjen 1918).
Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 Edvard Beneš jako představitel československého zahraničního odboje jedná s odbojáři domácími - výsledkem těchto jednání je Benešovo jmenování ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře .
Do Československa se ale Edvard Beneš vrací až v září roku 1919 - na mnoha jednáních, např. již v listopadu roku 1918 v Paříži, musí vymoci uznání historických hranic českého státu a dosud neexistujících jižních hranic Slovenska.
Jako tvůrce československé zahraniční politiky pak Edvard Beneš v letech 1919-20 mírovými smlouvami obhájí koncept práva československého národa na sebeurčení.
V letech 1921-22 zastává Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, zároveň je i poslancem parlamentu ( tím je v letech 1919-26 a 1929-35).
Od roku 1923 je Edvard Beneš členem (místopředsedou Čs. strany národně socialistické - ze strany pak vystoupí až v roce 1935, když je po abdikaci T. G. Masaryka zvolen 18. prosince roku 1935 do funkce československého prezidenta.
Edvard Beneš je již od počátku dvacátých let politikem evropského formátu - stojí u zrodu Společnosti národů, v níž jako její předseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru prosazuje politiku kolektivní bezpečnosti.
Jako československý ministr zahraničí se Beneš orientuje zpočátku na poválečnou evropskou velmoc, Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavírá spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytváří obranný systém, tzv. Malou dohodu.
V roce 1935 uzavírá pak Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Stalinovým Sovětským svazem.
Poté, co evropské mocnosti donutí Československo přijmout v září roku 1938 potupný mnichovský diktát, Edvard Beneš v říjnu abdikuje a brzy nato odchází do londýnského exilu - zde pak v roce 1940 vytváří exilovou státní reprezentaci, sám opět přebírá funkci československého prezidenta (v okupovaném Československu je zatím prezidentem E. Hácha .
V roce 1943 Edvard Beneš uzavírá v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, který nyní pokládá za garanta poválečné československé svrchovanosti - západním mocnostem už Beneš příliš nevěří, Mnichov je pro něj stále příliš živou ranou.
Při své moskevské misi Beneš zároveň začíná jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (je ochoten v budoucím politickém systému připustit pouze komunistickou stranu a strany socialistické a strany levé buržoazie, zároveň hodlá zavést v zemi velmi radikální změny hospodářské a sociální) - v dubnu roku 1945 je pak Benešem ve slovenských Košicích jmenována první poválečná vláda, tzv. vláda Národní fronty, v květnu téhož roku se Edvard Beneš přes Moskvu vrací do Prahy, kde je pak v říjnu potvrzen jako československý prezident (zvolen je v červnu roku 1946).
V únoru roku 1948 Edvard Beneš, usilující o to, aby v poválečném Československu byl vybudován spravedlivý, na parlamentní demokracii založený, systém osudově zaváhá v okamžiku, kdy mu za politické krize, vyvolané komunisty, ministři demokratických stran nabídnou svoji demisi - Edvard Beneš jejich demisi 25. února přijme a pověří sestavením nové vlády komunistického předáka K. Gottwalda: komunistům je na příštích čtyřicet let otevřena cesta k moci.
V květnu se prezident Edvard Beneš komunistům pokusí vzepřít, když odmítne podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května) - jeho odpor je příliš slabý, Beneš měsíc nato, 7. června roku 1948 abdikuje na úřad prezidenta, jímž se pak stává K. Gottwald .
3. září roku 1948 Edvard Beneš umírá v Sezimově Ústí.